Stránky vodáků z Dobrého

Jelikož žádná pracovní instituce zaměstnávající doberské pracovníky nepostrádá své elitní dříče, neznamená to nic jiného, než  že se všichni vrátili zpět v pořádku. Pevně se drže itineráře plavby, statečně jsme se prali s nástrahami v okolí Lužnice i přímo na ní se skrývajícími a ladným způsobem splouvali jsme říční kilometry tohoto jihočeského toku ve směru od pramene k ústí. Chvíli na lodi, chvíli vedle ní či pod ní, dělali jsme z ať už větších či menších nevodáckých jelit ty pravé vodní vlky(a nutno přiznat že v duši i na těle).

   Od začátku bylo jasné, že mise nudná nebude. Pípovo antisociální vnímání cizích prostor o více lidech vzbuzovalo v mladších členech výpravy nevěřícný údiv, Sopťova nervozita pak rozvybrovala až do této doby klidné nervstvo Ploďanových a kvůli tomu jsem já, protože jsem musel vysvětlovat že vše je úplně jednoduché a tudíž oukej, nechal karimatku hned v prvním vlaku. Naštěstí ochotný mašinfíra, který překousl můj špatný odhad situace, po kterém jsem byl nařknut z okradení dobrušské lokálky o naše jízdné(koupil jsem tikety jinde), zachránil mne a donesl mi karimatku až k dalšímu vlaku. To jsem ale nevěděl, že hned první den ji utopím a zbytek vody strávím bez ní. No ale,dalo se. Cesta probíhala až na malé výjimky (např.pekelně těžké zavírání vlakového WC) hladce a podle časového harmonogramu jsme dorazili do Suchdola. Kemp jsme, ikdyž tomu někteří moc nevěřili, našli poměrně hladce, pán s loděma už na nás čekal(byl vidět už z dálky), takže z ideální nálady nás vytrhávaly pouze komáři. No, pouze je možná slabé slovo. Těch zas... komárů bylo všude mraky, píchali o100šest a zdálo se, že i dokonalý repelent-náramek Pólky je k ničemu. Drzý komár přistál na ruku cca 2cm od hmyzí ochrany a s gustem si cucnul zřejmě sladké krve jedné z našich děvčat. Tak ho zabili. Parchanta.  Při přebírání lodí jsme začali řešit problém, jestli se Sopti pr... vejde do lodi. Věřili jsme že vejde,ale jak jsme se později přesvědčili, bylo to tzv o prsa korejské ženy.

   Nevím proč, ale chvíli po tom co jsme si postavili stany, k nám přiběhl ustaraný tatínek a ikdyž jsme ještě nezačali ani pořádně mluvit, už nás prosil o ticho, že kousek od nás spějí malé děti. No co se dalo dělat, šli jsme do hospody. No a tam to začalo. Zábav která nám vydržela až do konce výletu. Začala se za námi totiž sjíždět doberská promediální elita. A už to lítalo - Ben zlobil, Pepíčkovi furt někdo nutil ráčnu, Bohoušek nám podrobně předával vědomosti, Luďáček se všemu divil, Davídek s Netíkem se všemu tlemil, Kůrovec se kyvadloval a další a další pomalu zaplavovali Lužnici jak naši spoluobčané Kanadu. Pívo teklo, k zábavě přispěl i skvělý kytarista "copánek" který k našemu údivu dokázal hrát současně na kytaru a harmoniku. Prostě borec. Ke konci jsme si krásně koupily půllitry za lidovou cenu 20,- že si je dovezem domů. Nepovedlo se, např.Sopťa ho rozsekal asi tak za 5hod po nákupu. Šikula:).

   No a bylo ráno. Počasí tak akorát, Pípa nás všechny vzbudil na pro něj pozdní hodinu osmou a vyrazili jsme směr Suchdol na lov turistické známky a na nákup repelentu a jídla. Obchod jsme nakonec nenašli, alespoň ty známky byly. Po návratu z obhlídky nadešel čas věnovat se tomu hlavnímu kvůli čemu jsme sem přijeli, tedy vodáctví. Po zbalení stanů proběhla krátká instruktáž jak držet pádlo, jak si s ním ani nikomu jinému neublížit, co dělat v krizových situacích atd. Všichni všechno ihned pochopili, parkrát jsme se vyfotili a hurá lodě na vodu. Nováčci na to koukali s velkou nedůvěrou, ale všichni to s většími či menšími obtížemi zvládli. Pípa si zajezdil na bahně a poskvrnil si trenýrky(ale ne ze zadu:)) a jeli jsme do tiché zátočiny trénovat. Šlo to všem nádherně, až to zřejmě pro některé byla nuda a rozhodli se ostatním tyto chvíle zpestřit ukázkou vodáckých zručností. Předvedli nám ukázkového eskymáka, bohužel však pouze do polovičky. Prohlédli jsme si dno Hrochovy a Lucčiny kánoe a tahali jsme ji ven. Bylo teplo a nikomu to zas tak nevadilo(mě teda určitě ne). Poté co sme vše  nalodili zpět, naplnili lodě, naposledy jsme zasedli do stánku, dali si lehčí oběd(ty, co jim to nervozita dovolila), pivo na kuráž a jelo se.

                                                                      AHÓÓÓÓJ

   A Jsme na vodě. Ze začátku nic moc, takový olej,řekl bych. Ale neuběhlo moc času a jak jsme na něj vzpomínali...řeka Lužnice nás najedou překvapila ostrou zatáčkou v pravo a za ní další v levo a tak dále a tak dále. Proud který se nám zdál mdlý a pomalý najednou hrozným způsobem zrychlil a křoví okolo řeky nebezpečně zhoustlo a strašilo nás svou temnotou. Pár zatáček náš hydropeloton zvládnul, nebudu popisovat jak ale zvládnul,  netrvalo však dlouho a přišla první akce. Na řece jsme nebyli sami a do cesty se nám nečekaně přimotaly i jiné lodní posádky, které na tom navíc s vodáckým umem byly ještě hůř než naše skvadra. Při jednom ůhybném manévru pak jedna naše loď poodjela do přířečního křovíčka a lup, byla dnem vzhůru. Shodou okolností Hroch s Luckou. Hroch je vodní zvíře a to rádo plave. Nevím jak je to u našeho Hrocha, ale záhy po vyklopení zjistil, že na dno se nepostaví a udržet loď a sebe na nějaké větvi nejde, a že to nezvládla ani Lucka, další cca kilák překonali vedle lodi, pod lodí, kus za lodí, no prostě tak,jak jim to situace dovolila. S Móňou už jsme je skoro jednou udrželi, když tu si opět vzala slovo již dříve zmiňovaná těžko manévrující posádka žlutého banánu a bez milosti nás rozsekla a bylo po záchraně. Nakonec však vše dobře dopadlo, loď i všechna pádla se pochytaly, věci taky neodpluly, Hrocha s Luckou jsme nalodili a mohlo se jet dál. Dokonce i malou zastávku na krásné mělčince jsme si dovolili. V průběhu další cesty si hroch posádka vyklopení ještě jednou zopakovala(tentokrát však bez plavby) a musím přiznat, že Lužnice překvapila i mě s Móňou a nepřátelské větve převrhly i naši loď, včetně kytárky. Zde jsem utopil i svého průvodce. Už jsme ho neviděli. Čest jeho památce. Jeseník ve svém pozůstalém průvodci vyhledal, že poplaveme kousek od zatopené pískovny a že se tam může koupat. Nikdo mu nevěřil, ale měl pravdu. V místě kde bylo možné bezpečně přistát jsme zanechali své lodě a obsypáni žravými komáry jsme sprintovali

vstříc domělé pískovně. Po pár metrech se nám naskytl pohled jak   Vinnetouovi a naskákali jsme do překvapivě čisté a teplé vody. Pak už plavba probíhala celkem v klidu. Nikdo se už netopil, pouze všudepřítomní komáři znepříjemňovali naše vodácké rozjímání. Do Majdaleny jsme dorazili v podvečer,řádně unaveni. Jídlo v nedaleké hospodě, pivka v kempu, prostě vodácká "Old Classic"

Ráno jsme se probudili do nepěkného rána, které nás přivítalo zamračenou oblohou a deštíkem. Náš odjezd se tak posunul o cca 2hodinky. Čas jsme strávili popíjením gročíků i studeného piva(vzhledem k počasí hrdinský výkon) a hraním karet. Nikdo nikoho o nic neobral, a když se počasí aspoň trochu umoudřilo, čapli jsme lodě a hurá na vodu.

Pochmurně vypadající ráno se rychle zlepšovalo a naděje na další krásný den na vodě rychle rostla. Na začátek dnešní etapy nám řeka přichystala pravou a nefalšovanou lužnickou divočinu. Zatáčka za zatáčkou, hluboká a neproniknutelná křoviska nám do cesty stavěla své dlouhé a nesmlouvavé větve, místy rychlý proud,no zkrátka super plavba. Naše mladá loď se starala o zábavu všech v okolí řeky(včetně kače, vyder, pavouků, těch sviní komárů atd) a do dáli se neslo - Pólka pádluj-nepádluj-pádluj-já tě za....no totální změť pokynů...a ani Pólka se v tom nevyznala. Větvičky a lístečky v lodi nenasvědčovaly hladkému průjezdu...po chvíli jsme však ze zatáček vyjeli a otevřela se před námi pasáž poměrně náročná. Co je zajímavé, náročná na dva způsoby, kde vodák má možnost volby kterou z možností zvolit. První možnost - na voleji vzít pádlo pevně do ruky a píchat vodu a píchat, zadýchat se a náročně zatížit kosterní svalstvo. Druhá možnost - vykašlat se na tempo, nastříkat se litry repelentu, zasoulodit(spojit lodě),doufat že nebude protivítr a za zvuků kytáry, zpěvů a hvízdotu flétny se nechat unášet lenivým proudem Lužnice, přesněji řečeno,proudem Nové řeky..Tento způsob je pak náročný zejména na játra, neboť co dělat,když se nepádluje...že. Rum ať teče proudem johohó. Zvolili jsme způsob dva. Klucí vytáhli doutníky, čímž dokonale zaskočili komáry, kteří po nádechu kouře z viržínek raději páchali sebevraždu skokem do řeky a jelo se. Houpy hou,houpy hou. Takto jsme doklouzali až do Mláky,kde jsme dali žraso a pokračovali do poteciálního kempu v Jemčině.  Ubytoval nás hodný pan správce v RZ Jemčina s podmínkou, že v noci nebudeme dělat bordel. Ač neradi, souhlasili jsme. Teplá sprcha byla asi nadevše. Konibar zavřený, zachránila nás hospoda v zámečku Jemčina. Příjemné posezení a pokec. I kartičky proběhly.

Mlhavé  a lehce zamračené nebíčko nás ráno přivítalo do nového dne. Nežárka a říční kilometr 24. Pro začátek hlavní info 3dne na vodě. Sluníčko však stejnak nakonec vysvitlo, Nežárka se roztekla do šířky, teplíčko bylo, komáři asi taky lehce zlenivěli a přestali prudit, takže nic nebránilo tomu, abychom si kráááásně zasoulo...dili:). Na křižovatce turistických cest,u lávky a jezu v obci Metel nás zastavilo velic příjemné občerstveníčko...pivko a jelo se dál. Byl hlad a tento nepříjemný stav se měl změnit v obci zvané Hamr. Pokoušeli jsme se najít i sámošku(došel RUM), nepovedlo se. Alespoň jsme poznali tuto malebnou jihočeskou vísku blíže. Hospodu jsme však našli. Pohodička. Dobrá zpráva pro další generaci vodáků - hospodské mládí které nás obsluhovalo(cca 12let) projevilo smysl a cit pro tuto činost. Na závěr sme si s Móňou sjeli místní jez a mohlo se pokračovat dál až do Veselí nad Lužnicí. Přetahovačka před Veselím, trefit správné rameno řeky, které nás dovedlo až do kempíku. Tady jsme museli odevzdat lodě, poněvadž ty našeuž měl na další den zamluvené někdo jiný. Ráno nás pan půjčovna měl zavést pod Tábor, kde měla naše plavba pokračovat peřejnatým úsekem. A na tuto příležitost nám měl dovalit lodě jiné, a to tak zásadně že z červených banánů měly zbýt dva, nově přibyly dvě laminátky a jedna plastovka zvaná Samba. Prý spešl pro hrocha, ale to se později ukázalo jako milná info,neboť tím jak byla Samba širší, Hrochův spodek už rozměrově nefungoval jako špunt a při stejně velkém ponoru(velkém!) hrozilo vniknutí vody do podpalubí.

To vše nás však čekalo až druhý den.

Večer (nebo odpo,jak kdo chce) jsme vyrazili ukojit hlad do místních restauračních zařízení. Na náměstí nás osvítil nápis jakési sportovní restauračky, takže jsme tam zapluli, nacpali si břicha, něco popili a domů. Teda do stanu.

   Ráno bylo krušné, ale nekompromisní příjezd pana půjčovny, který nás měl odvést pod Tábor poukázal, že není čas ztrácet čas. Naložili nás do mikrobusa a po silnicích jižních Čech jsme pelášili směr Tábor. Ten jsme zdárně projeli a vyloupli jsme se kdesi pod bývalým tábořištěm husitů, v kempu Harachovka. Zde nás již čekala dvojice velkých mužů z řad doberských legend. Vyslechli jsme si pár rad, posnídali Svijánky a vydali se vstříc nejpeřejnatějšímu úseku Lužnice.